« To the past
Page 1 of 7
Dec 30, 2011
Ano,” řekla Věra, “člověk by měl na jedné straně udělat pro svůj cíl všechno, co je v jeho silách, ale přitom zůstat nad věcí, uvědomit si, že všechno je svým způsobem hra, nechrtit se křečovitě za výsledkem, za pozlátkem a slávou. Jsou to protichůdné tendence, koně svázaní proti sobě, proto je to tak těžké, ale když to člověk dokáže, myslím, že to úžasně osvobozuje. Řekla bych, že tato klidná vášeň, nevím, jak to jinak nazvat, je podstatou amatérismu, umožňuje dělat věci pro věci, nebo ještě lépe, pracovat prostřednictvím nich na sobě. Umožňuje také se pousmát nad prohrou, třeba přes slzy, a přiznat, že protivník je silnější, že v rámci pravidel nad ním nemůžeme zvítězit. Musí nám jít o věc, strašně moc, ale ne tak, abychom ztratili důstojnost. To je trpělivá pokora.úryvek z knihy Čo Oju tyrkysová hora, kapitola Cvičení v trpělivosti a pokoře (Dina Štěrbová, Praha, Olympia, 1988)
Dec 26, 2011
Vtípek. Dělal jsem to ve výtvarce ve škole. Paní učitelka to poslala do nějaké ekologické výtvarné soutěže do Běloruska.
Dec 21, 2011
Je lepší příběh vyprávět nebo ho napsat?
Jako hudební doprovod k textu doporučuji pustit Xibalbu od Clinta Mansella. http://www.youtube.com/watch?v=ru9rJIdyuJY
Děje se to mezi mnou, nebem a zemí. Něco neskutečného, nepopsatelného. Chvíle, kdy jsem sám a přece s celým světem. Citím krásu, dojetí, neopakovatelnost. Divošství. Volnost. Splynutí?
Pohrávám si s vlnami. Koukám na dívky kolem. Některé jsou na pláži, některé ve vodě. Bez trápení. Hraji si dál. A dál.
Slunce zapadá. Vlna mě ladně vyvrhuje. Písek má medovou barvu. Stihnu to?
Běžím na konec světa. Odbočím z cesty. Prodírám se olivami. Za krásou. Bolí to. Cesta je rudá. Půda je rudá. Jsem na útesu. Za pocitem, který cítím. V mém tělě — v mé hlavě. Za okamžikem, který se odehrává právě TEĎ!
Je konec. Červeno-žlutý kotouč se pomalu ztrácí za horizontem. Topí se v moři. TEĎ. Vteřina. Druhá. Třetí…
Nedýchám. Soustředím se na to, co vidím. Snažím se to detailně popsat. Barvy. Křivky. Zapamatovat si to. Napořád.
Krásu — ve mně — napořád!
Pocit — ve mně — napořád!
Okamžik — ve mně — napořád!
Další konec. Slunce se již utopilo. Okamžik právě odešel. Jiný je zrovna TEĎ.
Dívám se na moře. Cítím to něco mezi mnou, nebem a zemí. Smíření. Dojetí. Krásu. Pocit. Okamžik.
La vie est merveilleuse.
Text je vzpomínkou na jeden krásný romantický zážitek. Byl napsán 18. prosince 2011 mezi 3 a 4 hodinou ranní.
Navigate
About
Jsem atlet, který má rád hory, spoluzakladatel Galerie Dobrý den a studentského časopisu EROR, zakladatel a šéfredaktor Studentského webu, předseda Studentského parlamentu Gymnázia Uničov, člen Rady Zastupitelstva mládeže Olomouckého kraje a člen Předsednictva Národního parlamentu dětí a mládeže. Chci být architekt.
Subscribe via RSS.
